Interview for czech Elle Decoration, November 2017

 

Text: Tereza Bruthansová

 

 

„Mám takové ateliérové rituály, na které se vždy strašně těším. Že jsem sama ve svém nerušeném klidném bílém prostoru, v němž zní má oblíbená hudba.“ Právě tento mikrosvět se v nové kolekci obrazů Tubes odhodlala Ira Svobodová odkrýt veřejnosti. Ateliér. Místo, kde tráví většinu svého času a z něhož by vlastně ani nemusela vycházet. Prosvětlená bělostná místnost, kde maluje obrazy a tvoří sochy, se pro ni v posledních letech totiž stala i samotným zdrojem inspirace. Bylo tomu tak již u předchozí série maleb Papercut, kterou s velkým úspěchem představila v pražském concept storu Ingredients, pod hlavičkou své domovské americké CES Gallery na samostatné výstavě v Los Angeles a dokonce i na prestižním newyorském veletrhu umění VOLTA.

Už když jsem její obrazy uviděla poprvé ve školním ateliéru malby Michaela Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění, cítila jsem z nich energii a náboj, jenž mi říkal, že o této malířce rozhodně ještě uslyšíme. Ira sama se od té doby ani tolik nezměnila, pořád ji najdete v pracovní mikině poseté stopami
barev. Mezitím však nabyla důležité zahraniční zkušenosti a také se stala matkou, což její paletu a malířský styl, jak sama říká, ‚zjemnilo‘. Kromě toho má nyní i privilegium vlastního ateliéru. Hned po skončení studií měla skvěle našlápnutou kariéru, o to
je chvályhodnější, že neusnula na vavřínech svých architektonických cyklů a každou novou sérií se dokáže posouvat dál. Přitom se jí daří zachovat dílům jedinečnou ‚irovskou‘ DNA, jež spočívá ve specifcké tonalitě, balancování mezi abstrakcí a realitou i v jedinečném malířském stylu, jehož dosahuje transparentními lazurami a nemícháním barev.

„Světlo, stín a bílý prostor mě nikdy nepřestanou fascinovat,“ vyznává se Ira s tím, že je pro ni „důležité, aby obraz vyjadřoval ticho a pocity naplnění z posle- chu hudby“. Ticho a hudba si mohou trochu protiře- čit, možná namítnete. Jakmile se ale zadíváte na její obrazy, pochopíte, že mají moc vyzařovat zvláštní klid a zároveň vám dají pocítit intenzivní chvění, které autorka prožívá při poslouchání hudby během malování. Zatímco u Papercutu prodělala hlubokou platonickou lásku k Antonínu Dvořákovi, nyní se její playlist rozšířil o Brahmse, Schumanna, Ravela, Bacha, de Fallu a Schuberta. K hudbě ji přivedli dědeček s babičkou, jejichž život se točil kolem Národního divadla a klasické hudby. Babičku vnímala jako tajemnou elegantní paní z první republiky, která ji jako malou občas brala na operu. „Když zemřela, začala jsem poslouchat právě Dvořáka a vydrželo mi to rok a půl v kuse. Právě hudba ve mně umí rozvinout správné emoční napětí, které potřebuji při malování. Stejně tak jako se neobejdu bez svobody tvorby. Někteří galeristé vyvíjejí na umělce tlak a diktují jim dokonce jistá kritéria a koncepty. Já se odmítám nechat takto svazovat.“

Svůj aktuální cyklus záměrně pojala jako hru. „Jeho hlavní myšlenkou je určitá lehkost a volnost, rozhodně žádné složité úvahy o smyslu světa,“ vysvětluje Ira. „V ateliéru jsem měla několik papírových tubusů, které mi zbyly po návinech pláten. Najednou jsem si z nich začala spontánně stavět zátiší, pak jsem je ba- revně natřela. Bavilo mě to jako nic dlouhou dobu a dala jsem si prostě za úkol, že to zkusím namalovat na pozadí ateliéru tak, jak to je. Nic jsem neplánovala, prostě jsem si hrála a úplně mě to pohltilo.“ Ira navíc začala poprvé experimentovat s nástřiky barev a to tak, aby na plátně simulovaly bílou betonovou podlahu pocákanou barvami jako u ní v ateliéru. „Snažím se tím zároveň i o narušení jisté sterilní čistoty malby, která se se mnou táhne. A musím říct, že mě tyhle stříkané struktury začaly hrozně bavit. Takže vytvářím kompozice z trubek, vyfotím je a pak namaluju. Najednou se mi vyrýsoval neobyčejně zábavný projekt a celá nová série. Neuvěřitelně mě to nakoplo, že mám něco nového a vlastně přirozené pokračování mé lyrické jemné ženské citlivé roviny, kterou jsem objevila s Papercutem. Vím, že když jsem vymyslela Papercut, zažívala jsem u toho úplně stejné pocity. Že jsem začala vnitřně zase kvést a vnímat takovou křehkost a radost. Těšit se z malby jako hlavní náplně radosti ze života.“

Ira měla navíc štěstí, že právě ve chvíli, kdy byla nadšeně ponořena do práce na novém cyklu, jí Elena Jakubovič, její sběratelka a majitelka Y&T Luxury Property, v Praze ukázala krásný prostor jako stvořený pro galerii. „Zažehla ve mně okamžitě nápad uspořá- dat v něm výstavu,“ vzpomíná Ira a dodává: „Výstava je pro mě vždy velká motivace a doslova mě nabije energií. Už teď mám spoustu nápadů na další cykly. Také mám chuť vytvořit i menší práce na papíře a sítotisky. A nepřestávají mě lákat prostorové objekty.“

Na aktuální výstavě sice umělkyně přenáší svůj ateliér do galerie, nemyslete si ale, že žije výhradně v bílých prostorech obklopená plátny a tubusy. Jejím druhým oblíbeným místem je chalupa v Lužických horách, jejíž charakter je vlastně protikladem k minimalistickému ateliéru. „Nejsem vyloženě městský člověk. Manuální práce a rustikální prostředí mi pomáhají odpočinout si od sterility.“ A na otázku, zda na chalupě maluje krásnou okolní krajinu, odpovídá: „Zatím ne. Malbu v plenéru si nechávám až na stáří.“